Absolventi plzeňské stavební průmyslovky na pohlednicích

Období studentských let - šťastné i nešťastné, období nových kontaktů, krok do dospělosti, první hořké zkušenosti, nabyté znalosti, nová přátelství, příprava do budoucího života. To co studuji, to co se dozvím, s těmi znalostmi vykročím do života a budu se tím třeba i někdy živit ...

Když se rozhodovalo o mé střední škole, kam půjdu a co vlastně ze mě bude, zvítězilo to, že můj pra-pra předek byl uznávaný a věhlasný stavitel. Já, ačkoli holka půjdu tedy v jeho šlépějích a budu taky "stavitel", když už mám to technické nadání. A tak jsem nastoupila na stavební průmyslovou školu v Plzni.

Idylické představy se ale rychle změnily v noční můry s biflováním vzorců a hodin strávených u rysů - tehdy ještě ručně kreslených. Ale jednou škola skončila, úspěšně jsme odmaturovali, rozprchli se do světa a každý se uchytil tam, kam jej zavál vítr. A já šla ve šlépějích svého předka. Začala jsem projektovat, napřed jednoduché stavby, opravy domečků, rekonstrukce propustků a skončila jsem u mostů. Sice nejsem "pan stavitel", ale alespoň maličko jsem přispěla do změny či proměny svého města, a snad k lepšímu ...

Ruku v ruce s mou profesí šel i můj zájem o historii a tak, když jsem prohlížela dědečkovu pozůstalost a našla tam staré pohlednice, mezi nimiž byly i ty z Plzně, bylo rozhodnuto. Taky přišel rok 1989 a začaly postupně vycházet publikace, které se dřív jen těžko sháněly a i k nám přišel internet. A tak jsem se mohla dozvědět něco víc o historii svého rodného města, přilehlých obcí - dnes už městských čtvrtí a úplně propadla šílenství zvané sběratelství. K těm několika pohlednicím z pozůstalosti jsem začala postupně přikupovat další a další, třídit je, řadit, srovnávat.

Je úžasně zajímavé sledovat vývoj města na pohlednicích, to co zachytily fotografové v roce 1890, a to co ti po 100 letech. Sledovat, jak se změnilo naše město, jeho tvář a lidé, kteří v něm žijí. Musím říct, že velmi často zcela k nepoznání.

A když už jsem u těch lidí ... Mám před sebou tři staré pohledy z období těstě na počátku 20. století. Jsou to tabla mých bývalých spolužáků ze stavárny. Nechce se ani věřit, že ti starší pánové v naškrobených límečcích jsou absolventi průmyslové školy. Vytahuji to své tablo na obyčejné fotce a srovnávám. Srovnávám ty strašný "ucha" téměř osmnáctiletých absolventů s těmi, kteří už na nás shlížejí z jiných dimenzí ... Opravdu se to nedá srovnat.

Ti bezejmenní páni stavitelé, kde asi skončili, kterou stavbou obohatili svoje město? Ale opravdu jsou bezejmenní? Ještě že existují webové stránky. Plzeňská stavební průmka má na stránkách seznamy všech absolventů i těch "mých", původně bezejmenných.

A tak se náhle z propasti století vynořují i jména. Je to zvláštní znát je a vědět, že pocházeli často z tak vzdálených obcí, že na ta studia mnohdy šetřila celá rodina, že k tomu, aby se ze študenta stal absolvent vedla velmi těžká a dlouhá cesta.

Ukládám pohlednice zpátky do alba a jen se můžu domnívat, který na první z nich je pan Bedřich. V březnu roku 1911 poslal staviteli Půlpánovi do Mariánské Hory vzpomínku z věnečku, který pořádali ve prospěch chudých žáků a zároveň se připomíná, že příští týden jej navštíví. Ten druhý pohled není prošlý poštou, byl jen uložený jako vzpomínka na školní léta 1911-1914 a třetí poslal v březnu 1906 pan Josef své milé Andulce do Merklína, aby měla jeho podobenku a byla šťastná, že: " na ní vroucně vzpomíná do hrobu věrný ..."

Vím, že není mnoho sběratelů, kteří by si do své sbírky zařadili nic neříkající tablo, ale když jsou to ti mí "spolužáci", je těžké odolat ....

1) Absolventi z let 1907-1911, pohlednice prošlá poštou 10.3.1911, vyrobeno ve fotografickém ateliéru K. L. Soběhrad, Plzeň

2) Absolventi z let 1911-1914, pohlednice čistá, vyrobeno ve fotografickém ateliéru K. L. Soběhrad, Plzeň

3) Absolventi z roku 1905-1906, pohlednice prošlá poštou 20.8.1906, vyrobeno ve fotografickém ateliéru Antonína Durase, Plzeň