Svátky jara jsou přede dveřmi a mnozí z nás stojíme před stojany s gratulacemi a vybíráme barevné obrázky do obálek, abychom do nich vepsali pro své přátele a milé velikonoční přání. Tradiční pohlednice na americkém kontinentu zcela zanikly, ale v Evropě stále zůstávají v nabídce a mnohé se také objevují každoročně v našich schránkách. Prostřednictvím pošty si takto již přes 130 let lidé přejí veselé velikonoce, bohatou pomlázku a radostné prožití svátečních dnů.

Zasílat velikonoční lístky je zvyk mladší o několik desítek let než přání k vánocům a navázal na starý zvyk děkování za dary Zeleného čtvrtka, které si mezi sebou příbuzní a přátelé vyměňovali a k nim přikládali ozdobné kartičky. Výměna darů se stala jedním ze zapomenutých obyčejů, ale blahopřejné lístky zůstaly. Do dnešních dnů, i přes vymoženosti techniky, putuje velikonoční přání jako pomyslný jarní polibek či pohlazení od člověka k člověku, aby společně přivítali probouzející se přírodu a nový život v ní. Děje se tak po celém světě, v němž žijí lidé, kterým naše tradice nejsou vzdálené.

Kdo se zasloužil o první velikonoční pohlednici, jak vypadala i to, odkud a kam byla poslána, už zůstane asi navždy záhadou. Původním motivem však byla radost z budoucího "hodu" Vzkříšení Krista Pána a jeho Nanebevstoupení. Katolické země upřednostňovaly obrázky z událostí novozákonního příběhu - Poslední večeři, modlitbu v Getsemanské zahradě nebo Ježíše Krista jako pastýře, další se inspirovaly náměty a obyčeji, kde byla pohlednice vydávána. V německých zemích to byl např. zajíc ve všech možných i nemožných situacích, ve Francii zdobené zvonky a zvony nebo v Rusku to byla lesklá slaninou potřená červená vajíčka nebo vypečený kuliš (mazanec).

Od počátku svého vzniku se velikonoční pohlednice mnoho nezměnily. Známé symboly jarních svátků - kraslice, slaměnky, pletené tatary, řehtačky, zajíčci, kuřátka, ovečky, jarní květiny, kroje a lidové zvyky- přicházejí poštou pro "spanilomyslnou slečnu Bertinku" v roce 1900 stejně tak, jako pro "100% kočku Andreu" o sto let později. Po vánočních pohlednicích tvoří nejpočetnější skupinu a sběratelé je řadí mezi blahopřejné. Někteří se specializují pouze na určité náměty (zvířátka, dřevěné předměty apod.) nebo také na pohlednice umělecké, např.Josefa Lady, Mikoláše Alše, Heleny Zmatlíkové a další autory. Také známí fotografové zachytili svým objektivem velikonoční atmosféru: děvčata s kraslicemi, chlapce s pomlázkou, jarní krajinu, zvířátka...

Objev nových reprodukčních technik výrobu velikonočních pohlednic sice zjednodušil, ale také ochudil o kouzlo rukodělné práce. V České republice můžeme vidět unikátní sbírku velikonočních pohlednic v Muzeu JUDr.Otakara Kudrny v Netolicích, vzácnou sbírku z pozůstalosti malíře Miloše Maliny vlastní Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a v pardubickém zámku můžete vidět pozoruhodnou sbírku z kolekce Muzea pohlednic Orbis Pictus ve Svitavách, které jsem zde právě před 15 lety - 28.3.1993 - otevřela pro veřejnost. Po povodních, které se prohnaly Moravou a poničily i náš dům, sbírku zachránilo před likvidací Ministerstvo kultury a v roce 1998 ji odkoupilo pro VČM Pardubice, aby dál sloužila veřejnosti pro radost, poučení i jako dokument doby.

Je zcela pochopitelné, že staré historické pohlednice přitahují návštěvníky i sběratele nejvíce. Vydavatelé nebyli vázáni poštovními nařízeními, takže se díky jejich vynalézavosti zachovaly ve sbírkách pohlednice zdobené perličkami i textilem, kroje jsou opravdu vyšívané, zajíčci mají barevné sametové kabátky, vajíčka jsou opravdu zlacená, atd. Možná si řeknete "kýč", ale i ten patří k poznání života našich předků a jejich vkusu. Věřím, že se vám dnešní ukázka bude líbit.

S pohlednicemi z přelomu století vám všem přeji krásné a radostné velikonoce.